Naši pěvci

smíšený pěvecký sbor při ČCE v Praze Dejvicích

Nezapomenutelné

Kirchentag 2002

ZÁJEZD DO HORNÍ LUŽICE

Setkání křesťanů čtyř národů
31.5. - 2.6. 2002

Spolu na cestu

... takové bylo motto setkání křesťanů 4 národů "Kirchentag 2002" v Horní Lužici, které vyvrcholilo v sobotu 1. června v hornoslezském Zhořelci (Görlitz/Zgorzelec). Na toto setkání se – spolu na cestu – vypravili jako vyslanci Synodní rady naší církve i NAŠI PĚVCI. Jaká to byla cesta, co jsme od ní čekali a jaké dojmy jsme si odvezli, o tom by měla být tato vzpomínka.

Jako na každý zájezd jsme se všichni hodně těšili – je to pro nás vždycky příležitost více se vzájemně poznat. Sbor se průběžně obměňuje a v čase našich pěveckých zkoušek na to příliš prostoru nezbývá. Měli jsme za sebou spoustu práce a intenzívní přípravu bohatého repertoáru, který sestával z české, německé, židovské a lužickosrbské hudby.

Těšili jsme se, až budeme zpívat "Tón Knjez je mój pastyr" nebo "Wzmi mje, Knježe, pod kšidla", že nám budou mnozí posluchači rozumět a při poslechu své mateřštiny zamáčknou nejednu slzu (i mnozí z nás se často nechávají tóny velmi vroucí a citové lužickosrbské hudby přemoci). V tomto směru se naše očekávání nenaplnilo. Oproti původnímu plánu nás němečtí organizátoři neubytovali ve velkém sboru ve Slepu, v němž má lužickosrbská menšina zcela výjimečně většinu, ale paradoxně v nejmenším sboru seniorátu – v Laubuschi a Schwarzkollmu.

pátek 31. 5.

Náš páteční příjezd byl pár km před cílem zdramatizován neprůjezdností silnice kvůli vážné dopravní nehodě. Díky zručnosti našeho řidiče se nám podařilo ze zdánlivě neřešitelné situace vycouvat, dojet do cíle jen s 15 min. zpožděním – k velké úlevě našeho předvoje, který tvořila Lydka a Hanuš Härtelovi a naše dvě varhanice - a nenarušit tak program našich hostitelů, vypracovaný (s pečlivostí Němcům vlastní) do posledního detailu, a jen velmi obtížně bylo možné na něm cokoli měnit.

Koncert v Laubuschi byl však pro všechny zúčastněné nádherným a hlubokým zážitkem na konci onoho dlouhého pátku. Hřálo nás u srdce, když pan farář Simmank doslova řekl, že náš koncert byl nejduchovnějším koncertem, jaký v laubuschském kostele zažil. Velmi jsme proto litovali, že početně tvořili NAŠI PĚVCI převahu nad počtem posluchačů.

Zatímco po koncertě se většina členů našeho sboru přemístila k noclehu ve sborovém domě (Haus Engedi) do sousedního Schwarzkollmu (kde čekalo víno, stolní fotbálek, ale taky palandy pro unavené pěvce) a malá část nás byla svěřena do péče hostitelů v soukromí, směřovala naše dirigentka s manželem autem (chtě)-nechtě do Prahy, kde na ni čekaly profesní povinnosti. To byla velká škoda, že po tom množství vynaložené práce, která předcházela, a profesionálně odvedeném koncertu nemohla s námi Lydka s Hanušem prožít celé 3 dny jediného zájezdu za sezónu, na který se oba tolik těšili.

sobota 1. 6.

Sobota pro nás začala velmi časně. Po snídani do autobusu a před sebou 100 km do Zhořelce, kde bylo centrum celého setkání křesťanů. Pan farář Simmank nám cestou vyprávěl něco z historie i současnosti lužickosrbské menšiny, o kraji, kterým jsme projížděli, ale dotknul se i citlivých historických skutečností a odpovědnosti za ně ze strany německého národa. Zakončil své úvahy velmi přesně, a sice: co je dnes pro nás podstatné - skutečnost, že vnuci těch, kteří páchali zlo, a vnuci těch, kteří tímto zlem trpěli, mohou sedět v jednom autobuse a být spolu na cestě na setkání křesťanů ...

Město Görlitz/Zgorzelec, který se částečně rozkládá i na území Polska, nás přivítal velmi chladným počasím. Všem nám přišly vhod barevné fleesové šály, které jsme každý našel ve své žluté tašce spolu s programem, zpěvníkem písní z Taizé a které měla většina účastníků několikanárodnostního setkání ochotně omotané kolem krku. Program probíhal ve Zhořelci na mnoha místech, v několika kostelích, hudebních sálech, na náměstí. Každý jsme se vydali po skupinkách dle vlastního uvážení, kam nás to koho táhlo: např. na koncert pozounistů v kostela sv. Petra, na besedy o problémech současného světa a mezilidských vztazích, panelové diskuse s představiteli protestantských církví zúčastněných zemí, výstavu řezbářských prací apod.

NAŠI PĚVCI byli jako účinkující uvedeni v programu v kostele sv. Petra na přehlídce pěveckých sborů. Přiznám se, že jsme si představovali zpívání v tak nádherném chrámu trochu jinak. Především duchovněji, v klidnější atmosféře a s větší dávkou profesionální organizace. Ta trochu zakulhala, a tak zatímco byl sbor z Wroclawi po druhém kuse vyzván, aby skončil, a ostatní dirigenti byli vyzváni, aby přehodnotili své plány, protože by nestačil čas pro všech 12 přihlášených sborů, ukázalo se po našem okleštěném vystoupení, že další sbory jaksi nejsou k dispozici, a byli jsme vyzváni my - a po nás i ostatní přítomné sbory - k pokračování...

...ještě stihnout odpolední komponovaný program na náměstí pod širým vyjasněným nebem s písněmi, scénkami a závěrečným požehnáním, a pak už rychle do autobusu a "domů", tedy do Hausu Engedi. Předtím ale na přání pana faráře Simmanka ještě vyzkoušet stání sboru v kostele na nedělní bohoslužby. Pěvci byli po celém dni žízniví, udolaní, a nakonec bylo stejně v neděli všechno jinak a jak jednoduše (škoda té hodiny přesunů).

Společná večeře a něco tekutin dělá divy a nálada je zase výborná, taky je k ní o důvod víc: slavit s NAŠIMI PĚVCI "tenorové" kulatiny je příjemné, milé a vskutku veselé...

neděle 2. 6.

I nedělní ráno začalo časně. Bohoslužby ve Schwarzkollmu byly pro nás všechny velmi silné. Skutečnost, že nás na této cestě provázel náš farářský pár, považuji za velmi podstatnou a přínosnou a jsem za jejich přítomnost (nejen na této cestě) moc ráda.

Petr Hudec byl pozván ke krátkému kázání, ve kterém uvažoval nad výzvou žalmisty: Zpívejte Hospodinu píseň novou. Jaká že by měla být, ta naše nová píseň? Už ne plná sobectví, neporozumění, nelásky - zpívejme Hospodinu novou píseň …

Farář Simmank pokračoval příběhem Ježíšovy cesty do Emauz.. …Ježíš nevstupuje do mlčení, ale tam, kde spolu lidé hovoří, dává se jim poznat… (Oběma směry velmi přesně a citlivě tlumočila Anička Hejlová).

NAŠI PĚVCI proložili bohoslužby zpěvem v několika vstupech: zazněly 2 německé písně, několik písní z Taizé pod vedením Jiřinky Marešové a Misa brevis Blahoše Rataje – řídil autor osobně.

Po společném obědě už byl čas na rozloučení, poslední kánon z Taizé před domem Engedi a odjezd domů. Podle plánu jsme se ale neošidili o 3-hodinovou zastávku v Budyšíně a dobře jsme udělali. Budyšín je opravdu nádherné město. Fundovaným průvodcem po Budyšíně , ale vlastně po celou dobu nám byl Handrij Härtel. V dómu sv. Petra a Pavla, který je unikátně rozdělen nízkým plůtkem na katolickou a protestantskou část, jsme neodolali chrámovému prostoru a udělali si 20timinutový minikoncert jen tak pro sami sebe, ale vlastně i pro návštěvníky chrámu, kteří zrovna byli přítomni a okamžitě posedali do lavic a napjatě naslouchali. Ta chvíle společného souznění tónů i duší byla pro nás jedním z nejsilnějších zážitků naší cesty.

Co říci závěrem? Kladli jsme si cestou domů mnozí z nás otázku, jestli křesťané potřebují k životu masová setkání tohoto druhu. Shodli jsme se na tom, že spíše ne. Hodně jsem o tom přemýšlela a dospěla k tomu, že pravda je určitě někde uprostřed. To, že si člověk udělá čas a odjede na pár dní od svých starostí a problémů – a teď mluvím z osobní zkušenosti (byli jsme s manželem ubytováni v soukromí) - naváže kontakt s konkrétními lidmi, pozná jejich starosti a jejich problémy a problémy jejich země, to má jistě smysl. A na tom přeci záleží - na vztazích mezi konkrétními lidmi…

Kirchentag 2002 už je jen vzpomínkou, vydali jsme se spolu na cestu, jsme zpátky doma, každý zase u své práce, se svými starostmi a zkouškami nejrůznějšího druhu. NAŠI PĚVCI mají po vydařeném závěrečném večírku pěvecké prázdniny, ale přesto cítím, že jsme všichni stále "spolu na cestě". ..

Text: Věra Tichá
(Souterrain)

Žádné komentáře