Naši pěvci

smíšený pěvecký sbor při ČCE v Praze Dejvicích

Nezapomenutelné

Nový Rok 2003

NOVOROČNÍ EKUMENICKÁ BOHOSLUŽBA

1. 1. 2003
chrám sv. Víta

Nauč se počítat naše dny...

Tak máme zase jednou za sebou jeden nevšední zážitek. Tím byly novoroční ekumenické bohoslužby v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava, které se pravidelně konají v podvečer na Nový rok a jsou přímým přenosem vysílány v ČT, tentokrát pod vypovídajícím názvem Nauč se počítat naše dny. Náš pěvecký sbor Naši pěvci byl pozván, aby tyto bohoslužby doprovodil zpěvem. Většina z nás v této největší a nejslavnější katedrále naší země ještě nikdy nezpívala, a tak jsme se těšili na zajímavý zážitek.

I přes velkou zimu, která v Praze na Nový rok panovala, si myslím, že jsme si to opravdu užili. Zpívali jsme dvě písně od J. A. Komenského „Studně nepřevážená“ a „Soudce všeho světa, Bože“ a spolu s Pražským katedrálním sborem a návštěvníky chrámu také dvě známé písně z katolického a evangelického zpěvníku „Jezu Kriste, štědrý kněže“ a „Tebe, Bože, chválíme“, první ve verzi katolické, druhou ve verzi evangelické. Alfred Strejček nám svým krásným hlubokým hlasem, podmalovaným libými zvuky harfy naší dirigentky Lydie Härtelové, přednesl úryvky z žalmu 90. K působivým momentům bohoslužeb patřila i píseň Evy Henychové „Strach“, doprovázená hrou na kytaru.

Bohoslužby celebroval kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský, primas český a biskup této katedrály. Během bohoslužeb vystoupili představitelé různých křesťanských církví s krátkou modlitbou či v případě Jana Schwarze, patriarchy Církve Československé husitské, s krátkým kázáním. Základním mottem všech byla vždy prosba k Bohu, aby nás „naučil počítat naše dny, abychom i my byli bohati pro věčnost“, aby nás „naučil moudrosti“ či prosba, abychom získali „moudrost srdce“. V kázání, které následovalo po čtení Písma „O boháči a o stodolách“, jsme slyšeli ono známé „jak je to s tím, kdo hromadí poklady a není bohatý před Bohem“, doplněné naturalistickým prohlášením, že „rakev nemá kapsy“ a že „na věčnost neodnese nikdo nic“. S tím souviselo i poučení, že „pro život není důležitá jeho délka ani šířka, ale máme se více soustředit na hloubku života“. To bylo zakončeno prosbou k Bohu: „Dej, milý Bože, ať umíme počítat kratičké dny svoje na světě a ať moudře počínáme sobě vědouce, že tu místa pro nás k přebývání není. Neboť dokud žijeme, máme naději na dobrý součet.“

Kamery zhasly, napětí, jak to dopadne, povolilo. Někteří začali pomalu odcházet za teplem plni dojmů, jiní ve skupinkách probírali své pocity. A jedna ta skupinka měla ještě jeden zážitek navíc. Najednou kde se vzal, tu se vzal, objevil se (kardinál) Vlk. Lucka, Káťa a já jsme zůstaly stát v očekávání, co bude. Nestalo se nic hrozného jako v té pohádce, ba naopak. Pan kardinál pochválil zpěv Našich pěvců a paní dirigentku. Když jsme zpívali, seděl hned vedle nás a mohl dobře sledovat během Lydčina dirigování její usměvavý obličej plný podpory, tak to patřičně okomentoval: „Ona se na Vás tak usmívala, to byla s Vámi určitě spokojená, mně se to také moc líbilo.“ A jako v té pohádce kde se vzal, tu se vzal, než jsme stačily zareagovat, byl pryč. Kdyby tam nebyly ty druhé dvě pěvkyně od altů, tak bych si myslela, že se mi to jen zdálo.

Text: Jiřina Muzikářová
(Souterrain)

Žádné komentáře